V časopise Respekt (28/2013, str. 14) vyšel článek Martina Uhlíře, který je částečně dostupný i na internetu 
. Inspiroval mě k napsání tohoto krátkého zamyšlení. Zmiňovaný článek nese nadpis „Obamova válka proti uhlí“ a jeho obsahem je především pohled na současné snahy amerického prezidenta snížit americké emise skleníkových plynů. (Nejen) v současné době, kdy všichni čekáme na 12. srpen 10:00 kvůli programu Nová zelená úsporám 2013, jde o postřeh aktuální. Článek pana Uhlíře je uveden citátem „Nemůžeme už ztrácet čas schůzováním ve společnosti pro placatou zeměkouli“.
O Spojených státech amerických se říká, že jde o zemi, která je energeticky velmi náročná. Z osobní zkušenosti můžeme říci, že tomu tak skutečně je. Mnozí z našich amerických přátel jezdí do práce (jejich každodenní cesta vede pouze po dálnici a předměstími) obrovskými pick-upy se spotřebou 17-20 litrů benzinu na 100 km. Téměř všude neustále běží klimatizace (nehovoříme pouze o jižních státech typu Nevady, Arizony či Kalifornie, ale např. i o středozápadním Wisconsinu). A energetická náročnost amerického bydlení je specifickou kapitolou sama o sobě.
V oblastech, které jsme měli možnost navštívit, nejsou (pokud mluvíme o rodinných domech) k vidění téměř jiné než relativně jednoduché stavby. Ač v interiéru běžně naleznete špičkové moderní technologie (posledním modelem domácího kina počínaje a "chytrou" ledničkou konče), od exteriéru dělí jejich obyvatele pouze tenká dřevěná stěna. Domy z jiných materiálů jsou dle vyjádření tamních obyvatel mnohem, mnohem dražší.
Existují sice společnosti jako Johnson Controls , které se zabývají snižováním energetické náročnosti budov (zmíněná firma se např. angažovala na rekonstrukci slavného mrakodrapu Empire State Building v New Yorku), avšak dovolím si tvrdit, že z pohledu energetické náročnosti bydlení jsme zde v Evropě daleko před USA.
Před dvěma lety se mi dostala na stůl zajímavá publikace od Vana Jonese Zelená ekonomika (Vyšehrad, 2011), ve které se její autor pokusil nastínit možná řešení energetického problému v USA. Ač jde o knihu možná poněkud kontroverzní, některé nástroje, které navrhuje častěji využít, se u nás již běžně používají. Pouze okrajově uveďme např. energetický audit.
Z některých míst a táborů zaznívá kritika postupů a opatření, které mají za cíl podpořit snižování energetické náročnosti (nejen) budov - různých programů, dotací a pobídek. Mnohdy se nelze divit, neboť to, čeho jsme byli svědky např. během tzv. „českého solárního boomu“, má ke krystalickému a férovému prostředí daleko. Domnívám se však, že rozumná, transparentní, férová a předvídatelná politika sledující dlouhodobý cíl – zanechat menší „ekologickou stopu člověka na světě“ má smysl.
